Zajímá vás, jak se naše republika ve třicátých letech chystala na nadcházející válečný konflikt? Tak to jste tady správně. Pracím, které souhrnně označujeme za přípravu válčiště, věnovalo naše vojenské velení značnou pozornost. Již v polovině třicátých let bylo rozhodnuto o průběhu hlavního obranného pásma. Československá strana měla tedy na přípravu několik let, což je skutečnost, která nebyla v dosavadní literatuře příliš zmiňována. V dnešním vydání našeho časopisu máte jedinečnou možnost se dočíst jak o přípravě útočné vozby i letectva a technického a týlového zabezpečení, tak o výstavbě opevnění v Československu, kterému je věnována opravdu značná pozornost. Navíc na vás čeká speciální dvojstrana s podrobným výčtem jednotek hlavního velitelství a exkluzivní obrazovou přílohou. Proto doufáme, že si toto výjimečné číslo nenecháte ujít a s chutí se ponoříte o několik desítek let zpět do doby, kdy se lidé naší země snažili bránit svou vlast, jak nejlépe uměli.

Bývalý komunistický režim založil tradici ozbrojených sil, zvláště pak Československé lidové armády, na připomínkách bojových akcí vojenských jednotek na východoevropském válčišti druhé světové války. Proměna politické situace na konci osmdesátých let zlikvidovala jednostranný a ideologizovaný pohled na tuto část českých vojenských dějin, ucelená a seriózní vojenskohistorická práce na dané téma se však zatím neobjevila. Na druhé straně na objektivní zpracování čeká i nejúspěšnější bojové nasazení naší vojenské jednotky během celé druhé světové války, účast na osvobození ukrajinského hlavního města Kyjeva, a mnoho dalších událostí. Jediná existující moderní práce, zabývající se danou problematikou, kniha Milana Kopeckého, bitvu popisuje pouze z hlediska svého tématu, historie tankové jednotky. Všechny předcházející práce jsou plně poplatné ideologickému klišé a oficiální (z peněz daňových poplatníků štědře placená) instituce není schopna tuto zející mezeru v našich znalostech – stejně jako většinu ostatních – svými výstupy zacelit.

Bojové akce 1. československého armádního sboru u Liptovského Svätého Mikuláše v únoru až dubnu 1945 patří k nejméně poznaným vojenským akcím našich jednotek za druhé světové války. Zároveň však jsou i nejkrvavějším střetem z období druhé světové války, překonávajícím počty padlých, raněných a nezvěstných československých vojáků i boje v Karpatech na podzim 1944. V posledních letech se podařilo výrazně upřesnit bojové ztráty československých vojenských jednotek za druhé světové války, jednotlivé ztráty přesně kvalifikovat a hlavně, dát padlým vojákům jejich jména a určit místo jejich smrti. Podařilo se hodně snížit množství tzv. nezvěstných, a to dohledáním jejich osudu. V rámci bojů v Karpatech se podařilo zjistit, že prakticky polovina z nich, kteří byli do té doby zahrnováni mezi nevratné ztráty, byla jen zraněna a válku přežila. Zároveň se zjistilo, že nejrozsáhlejší ztráty utrpěly československé jednotky nikoli v Karpatech, ale právě během mnohatýdenních bojů o Liptovský Svätý Mikuláš. Tato překvapivá zjištění jsou ovšem pouhou viditelnou špičkou plujícího ledovce, pod hladinou nevědění nám zůstává téměř vše, co bychom o daných bojích potřebovali znát. Následný přehled nově získaných faktů ukazuje, že předchozí interpretace bojových akcí našich vojáků na východoevropském válčišti za druhé světové války jsou v lepším případě neznatelnými konturami reálných událostí, v horším případě pouhou mytologií.